Článek o úloze rodinných firem v ekonomice EU v pondělí ve mne postupně vyvolal několik reflexí na události minulých měsíců. Byla jsem na jaře na konferenci o rodinných firmách specificky věnované problematice nástupnictví. Po dlouhé době jsem byla někde, kde jsem si přála, aby to ještě neskončilo. Protože tak jsem vnímala sílu toho prostředí, celého uskupení úspěšných a společnosky uznávaných podnikatelů, kteří vybudovali stabilně fungující rodinné firmy a kteří teď (nebo v budoucnu) budou předávat žezlo vedení další generaci.

Tehdy to však pro mne byla konference o lidských hodnotách. O obrovské vytrvalosti, odvaze a nezdolné víře v sebe a ve své životní hodnoty a principy. Protože s odstupem 20 let vlastníci (dnes již velkých) firem vzpomínají s humorem na své začátky. Ale je zřejmé, jak moc je jejich tehdy okolí zrazovalo, jak asi často sami o sobě pochybovali a ptali se sami sebe, zda se vydali opravdu tou správnou cestu. Jak asi silná musela být jejich vize a cíl?!

Jejich hodnoty se přesně odrážely ve jejich vyjadřování. Ta zemitost až přímost byla udivující. Žádná vzletná hesla, žádné prázdné slova. Jen jednoduchý, věcný (a pro někoho možná až lakonický) projev některých diskutujících nás (posluchače) držel přikované k židlím. Fakta, sdílené zkušenosti (občas hořké), přiznání vlastních chyb – to vše tvořilo velmi inspirativní podhoubí pro následné individuální diskuse o přestávkách. Jak rozdílné to byly projevy od těch úžasných powerpointových prezentací představitelů některých korporací, pravidelně doplňované výčtem umělých hesel a deklarovaných vznosných hodnot, které ještě občas slýchávám ve svém okolí.

Celá konference mne tehdy vedla k dvěma klíčovým otázkám: Proč musely rodinné firmy čekat až 20 let, abychom my všichni zde uznali jejich opravdový přínos světu kolem nás a přestali se na ně dívat optikou podnikatelů „podvodníků“. A co vše může pomoci vzniku dalších zcela nových rodinných firem a jak to udělat, aby čekání na společenské uznání netrvalo dalších 20 let?

Odpověď jsem sama v sobě ještě nenašla. Evidentně mne otázka hodnot v podnikání zajímá. Proč bych jinak jako téma pro diskusi na mentoringové akci pro ženy v dubnu zvolila téma životních hodnot? Počítala jsem vnitřně s tím, že ženy budou řešit své osobní hodnoty. Ale ukázalo se, že některé z těch, které jsou samostatné podnikatelky a startují novou profesní dráhu, mají v sobě rozpor mezi svými osobními hodnotami a těmi čistě podnikatelskými. Teď dočasně dávají přednost těm profesním a trochu potlačují své osobní. Doufám, že to potlačení nebude na moc dlouho, protože by to pro ně nebylo dobré, ale ani zdravé. Mají šanci do všeho se zakousnout, bojovat za své cíle a podnikatelské hodnoty a tvořit. Třeba právě příští úspěšnou rodinnou firmu.

Protože žen, které jsou v čele velkých rodinných firem, na jaře na konferenci mnoho nebylo. Ten poměr byl určitě ještě menší než bývá obvyklý poměr žen ve vrcholovém managementu velkých firem. Přitom mezi typické ženské hodnoty patří pracovitost, vytrvalost, systematičnost. Možná mezi ženské hodnoty nepatří tak často striktní orientace na vytyčený osobní cíl bez respektování potřeb rodiny a okolí, urputnost ve smyslu, „já to prostě dám, ať si všichni říkáte, co chcete“. Ale i odvaha hodně riskovat, drsně vyjednávat a pak věřit, že ono to v dlouhém horizontu dobře dopadne. A také možnost se svému podnikání naprosto a zcela oddat – i časově.

Přemýšlím proto, co vše mohu pro ženy udělat, aby kvetlo i jejich podnikání, nejen jejich kariéra u špičkových korporací. Už jen proto, že mnoho žen se stává podnikatelkami, protože zaměstnání jim neumožňuje soulad s rodinným životem, s péčí o malé dítě. Kde se pak ale tvoří ten zlom a žena začne tvořit opravdovou velkou firmu? Firmu, která zcela jistě respektuje rodinné hodnoty svých zaměstnanců. Kde se zrodí to obrovské odhodlání? Jedině uvnitř člověka. I morální pomoc od nás v okolí je přínosem. Pak se zdravé rodinné firmy budou množit, růst a sílit a budou také u nás motorem naší ekonomiky.